2019, Eric Min (BEL)
Svět jako jevištní podlaha
Miro Švolík a souvislost mezi sexem a geometrií
Je Miro Švolík (nar. 1960) básník? Fotograf? Grafik? Režisér? Jisté je, že se za studií na pražské FAMU pořádně nalokal kouzelného nápoje, který tam v osmdesátých letech podávali. Od té doby zaujímá v experimentální fotografii zvláštní místo ikonickými obrazy, pro něž nechal pózovat přátele a spolužáky. V jeho rané tvorbě se to na ploše obrazu hemží lidičkami v burleskních nebo surrealistických seskupeních – Švolík naaranžoval človíčky obou pohlaví jako na skicák, zaujal s fotoaparátem ptačí perspektivu a stiskl spoušť. Později nechal krajiny a lidské postavy, aby se slévaly v překvapivé koláže, nebo tvořil hravé, napínavé obrazy rozstřihováním a zrcadlením aktů. Vzniklo tak konzistentní dílo, které koketuje s erotikou a grafickým designem. V jeho nejnovější tvorbě, tak jak se představuje v sérii Pocta všetkým mojim inšpiráciám, hrozí tělům, že se rozpustí ve tvarech písmen a interpunkčních znamének, s jemnými narážkami na suprematismus a umění Bauhausu.
Tento dialog s plochou vede Švolík od samého počátku své umělecké dráhy. Tři či čtyři rozměry viditelné skutečnosti redukuje tak dlouho, až vznikne čitelný fragment jako ilustrace na stránce v knize. Pro fotografa je to poměrně revoluční zásah. Vždyť od chvíle, kdy toto médium začátkem devatenáctého století vzniklo, koketovalo s hloubkou – ať už skutečnou, nebo domnělou: dvěma rozměry fotografie prosvítá i reliéf světa, ač někdy jen rozostřeně na pozadí. Už v průkopnických dobách pouliční fotografie tam proniká také čas: v tom jednom okamžiku zachyceném fotoaparátem naznačují přízraky kolemjdoucích, že se na okamžik ocitli před fotografovým hledáčkem a pohnuli se. Jedinou stopou po nich jsou rozmazané postavy.
Klasické umístění fotografií v galerii, muzeu nebo obývacím pokoji se řídí vertikalitou. Obrazy (ať už zarámované, či nikoli) se obvykle zavěšují na stěnu. Touto muzeálně působící prezentací následuje fotografie věrně svou starší sestru malbu: vždyť vytouženou etiketu „umění” může získat jen to, co se předvádí v posvěcené podobě a prostoru. Zobrazování fotografií v knize či katalogu je pouhým vedlejším účinkem skutečné tvorby: druhotná, odvozená praxe, a především přístupný způsob, jak šířit obrazy ve větším měřítku.
Přestože jsou i Švolíkovy fotografie vystavovány v galeriích vertikálně a přecházejí v tištěné podobě v horizontalitu, je jejich záměr jiný. Zdá se, jako by je fotograf koncipoval na stole v ateliéru. Pracuje tam s tvary a motivy jako kreslíř nebo grafik, posunuje je jako po čistém listu papíru, dokud nenajdou své správné místo. Tak postupoval zestárlý Henri Matisse v hotelovém pokoji v Nice, když si hrál s pruhy barevného papíru a připichoval je na podlahu nebo na stěny.
Právě tohle napětí mezi horizontálním a vertikálním zmiňuje Walter Benjamin v jednom z nejzajímavějších úryvků ze stati Jednosměrná ulice, kaleidoskopické a autobiografické diagnózy modernity publikované roku 1928. Písmo, „které nalezlo azyl v tištěné knize“, je koncem devatenáctého století „reklamou neúprosně vytahováno na ulici“, uvádí Benjamin. Tehdy slova povstala z pohodlného lože knihtisku: přes čtenářský pultík se ocitla na nádherných plakátech, které se objevily v ulicích a fascinovaly i inspirovaly několik generací avantgardních umělců. „Již noviny se čtou více v kolmici než v horizontále, film a reklama tlačí písmo definitivně do diktátorské vertikály,“ píše Benjamin. „A dříve než se našinec dostane k tomu, aby otevřel knihu, přeběhne před jeho očima tak hustá chumelenice proměnlivých, barevných, svářících se písmen,“ že musí starodávné ticho knihy nenávratně opustit. Převládlo nad ním moderní obrazné písmo.
Do této diskuse se dříve či později muselo nevyhnutelně vmísit i rozsáhlé médium fotografie. Inscenovaná fotografie, která se rozvinula mimo jiné ve střední Evropě, v ní našla svou jedinečnou oblast působnosti. Na tomto průsečíku obrazu a instalace (nebo performance) se kromě Mira Švolíka zdržuje i japonský umělec Masaki Nakayama (nar. 1945), který ve svém díle Body Scale uvádí do dialogu těla s geometrickými obrazci v prostoru, který doplňují, dotvářejí, a tedy „dokončují”.
Švolík na to jde jinak, a navíc jsou řešení, která za svou dlouhou uměleckou dráhu vymyslel, mnohem různorodější. Fundamentem jeho tvorby je stanoviště, odkud věci vnímá. Švolík si pohrává s měřítkem věcí, jako by se na bytosti hemžící se mu u nohou díval z balonu nebo přes mikroskop. Jednou nechá své postavy zaujmout pozici na podlaze svého ateliéru, jindy vyrazí na ulici a sestaví z těl svých přátel živý obraz. Slévají se a smršťují, hrají si na srdce či list či ptáka či ozubené kolo, shlukují se do podoby Venušina pahorku i schodiště, mění se v zrcadlový odraz i opak, v květ zla i dopravní značku. Zlomky těl jsou rozstříhány a uskupeny v nové bytosti či nenápadně propašovány do světoznámého uměleckého díla jako překvapivý detail, jehož jsme si ještě nikdy nevšimli. Mužík vláčí vysokánskou hraničku knih, jiná postava jen tak tak unikne kruhu, který se ji snaží udržet ve své dráze. V podobě figurek vcházejí a vycházejí z geometrických obrazců vyrytých v písku. Tyto postavy, které zprvu vystupují jako statisté ve snových scénách, postupně zabstraktní; z postavy se stane rekvizita, prodloužení předmětů, jimiž jsou obklopeny nebo které někam přetahují. Později je čarodějův učeň ve své tajné laboratoři zredukuje na pouhé orgány, načež se rozpustí a fungují už jen jako tvar a znak. Miro Švolík nás nechává stále znovu přihlížet, jak se mu v hlavě tvoří choreografie, které pak dostávají ve třech rozměrech konečnou podobu, jako pod skleněnou deskou jsou stlačeny do podoby fotografického obrazu a s konečnou platností znovu povstávají, už zarámovány, ve svém novém – vertikálním – obydlí na stěně galerie. Muž s fotoaparátem je pokaždé spíš režisér než jen fotograf. Při práci postupuje jako loutkoherec a cirkusový principál, jako promítač, který opatrně manipuluje obrázky v laterně magice, dokonce jako filmový animátor. Protože kromě řady jiných uměleckých vlivů – od klasiků po El Lisického a animovaný film – zaznívá v jeho díle i atmosféra středoevropské divadelní tradice a pražské Laterny magiky. Švolík drží nitky svých loutek pevně. Vždycky je to vtipné, někdy tísnivé. Je to náhoda, nebo znamení doby, že lidské postavičky v sérii Pocta všetkým mojim inšpiráciám se skládají jen z těla a jako by spolu komunikovaly pouze oklikou přes barevné kruhy, trojúhelníky a obdélníky v tom, co by se dalo číst jako abstraktní a asexuální geometrie?
------------------------------------------
Citát Walter Benjamin: Jednosměrná ulice, in: Agesilaus santander, výbor z textů, přel. Jiří Brynda, Herrmann & synové, Praha 1998, s. 232–233
------------------------------------------
Přeložila: Magda de Bruin Hüblová
Text byl poprvé publikován v knize "Homage to All My Inspirations", kterou vydalo nakladatelství Voetnoot Publishers, Antverpy (BE) v roce 2019
Copyright © 2007 - 2023, Miro Švolík